nihilistmermaid's review against another edition
3.0
I enjoy books written in a kind of monologue manner; they help me keep my reading active while thinking & reflecting along with the writer. This book intrigued my mind exploring different perspectives on the relationship between photography & war, with side zoomed-in other topics.
"Neither is the photograph supposed to repair our ignorance about the history and causes of the suffering it picks out and frames. Such images cannot be more than an invitation to pay attention, to reflect, to learn, to examine the realizations for mass suffering offered by established powers...... All this, with the understanding that moral indignation, like compassion, cannot dictate a course of action."
This conclusion answers, in Sontag's words, questions about the use of photography in times of war. It was significant bringing in views on authority and compassion. And while reading, I got the feeling that I'm reading Foucault's style of writing, if he were less cunning.
"Neither is the photograph supposed to repair our ignorance about the history and causes of the suffering it picks out and frames. Such images cannot be more than an invitation to pay attention, to reflect, to learn, to examine the realizations for mass suffering offered by established powers...... All this, with the understanding that moral indignation, like compassion, cannot dictate a course of action."
This conclusion answers, in Sontag's words, questions about the use of photography in times of war. It was significant bringing in views on authority and compassion. And while reading, I got the feeling that I'm reading Foucault's style of writing, if he were less cunning.
cornelia333's review against another edition
challenging
informative
reflective
slow-paced
4.0
Girlboss
Content Warnings
Moderate: War
Minor: Body horror
eligos's review against another edition
dark
emotional
informative
reflective
tense
medium-paced
4.0
demillesfahan's review against another edition
5.0
Sontag is incredibly clear and concise in her analysis of graphic representations of suffering and atrocity. She cleanly breaks down the political purposes of such images and their historical, moral, and artistic dimensions.
airia's review against another edition
slow-paced
2.0
I would give this book 2 out of 5 stars. The book just seemed to scratch the surface of what it could have been. Although some of the ideas were interesting it needed to expand on them. The “evidence” was shaky at best. It could just be me, but almost all of the ideas in here were not really new to me. They were very clear and concise, but did not really add any value to the thoughts I already have. I think this would have worked better as a short essay.
bill369's review against another edition
Krev. Popravy. Hromady mrtvol. Intenzita, kterou nám jsou dnes tyto obrazy médii prezentovány, je na svém pomyslném vrcholu. Setkávám se s nimi v novinách, ve zprávách, ve filmech,v seriálech. Jaký to má na nás dopad?
Susan Sontag (1933–2004) byla prominentní americká esejistka, teoretička fotografie, aktivistka za lidská práva, kritička společenských poměrů v USA. U nás jí vyšlo pět publikací: dvojice esejů zabývajících se fenoménem nemoci „Nemoc jako metafora / AIDS a jeho metafory“ (1997), širokou veřejností nejprotěžovanější sbírka esejů – vyhrála National Book Critics Circle Award – „O fotografii“ (2002), historický román „Vulkán“ (2002), výbor nejlepších esejů sedmdesátých let „Ve znamení Saturna“ (2011) a konečně soubor esejů zaměřující se na přehršel obrazů utrpení v médiích „S bolestí druhých před očima“ (2011).
Nicméně představit autorčino dílo bez fenomenálního souboru esejů „Against Interpretation“ (1966) zabývajících se soudobou kulturou a uměním, by byl zločin. Obsahuje totiž esej „Notes on ,Camp’“, který představil mainstreamový pojem camp: umělecký styl, který je spjatý s extravagancí, ironií, humorem a nadsázkou – kvůli obecné definici doporučuji vyhledat obrázky tohoto stylu pro lepší pochopení.
76
Lidé plakat chtějí. Patos ve formě vyprávění se nikdy nevyčerpá.
78
Veškerá paměť je individuální a nereprodukovatelná – umírá společně s každým člověkem. To, čemu se říká kolektivní paměť, není formou vzpomínání, nýbrž stanovením dohody, že právě toto je důležité a takto se to událo – včetně obrazů, jež daný příběh zakotvují v naší mysli.
92
Pokud pociťujeme soucit, cítíme také, že nejsme spoluviníky toho, co dané utrpení způsobilo. Náš soucit dosvědčuje naši nevinnost stejně jako naši nemohoucnost. V tomto smyslu může jít (navzdory našim dobrým úmyslům) o nemístnou, ne-li přímo nevhodnou reakci. Odložit soucit, který vztahujeme na druhé sužované válkou a vražednou politikou, a nahradit ho přemítáním o tom, že naše výsady se nacházejí na stejné mapě jako jejich utrpení a že možná – způsobem, který si možná ani nechceme představovat – mají s jejich utrpením souvislost (stejně jako bohatství některých může znamenat bídu pro jiné), to je úkol, k němuž bolestné, strhující obrazy zažehnou poze prvotní jiskru.
100
Člověka velmi popouzí, spojí-li někdo jeho vlastní utrpení s utrpením jiného.
Výňatek ze stran 89–90:
Obyvatelka Sarajeva, žena dokonale oddaná jugoslávskému ideálu, se kterou jsem se seznámila po svém prvním příjezdu do města v dubnu 1993, mi vyprávěla: „V říjnu 1991, kdy Srbové napadli Chorvatsko, jsem byla tady v tomhle hezkém bytě v poklidném Sarajevu, a vzpomínám si, že když ve večerních zprávách ukazovali záběry ničení Vukovaru, který se nachází jen pár stovek kilometrů odtud, pomyslela jsem si jen, jak je to příšerné, a přepnula na jiný program. Jak mě potom může pobouřit, když nějaký člověk ve Francii, Itálii nebo Německu ve svých večerních zprávách vidí každodenní vraždění tady v Sarajevu, a než si najde jiný pořad, řekne si jenom: ,To je ale hrůza.’ Je to úplně normální. A je to lidské.“ Tam, kde se lidé cítí v bezpečí – tak zněl její argument plný hořkosti a sebeobviňování –, budou zcela lhostejní. Ve srovnání s těmi, kteří se v cizině obraceli Sarajevu zády, mohla ovšem obyvatelka tohoto města mít odlišný motiv k tomu, aby se vyhýbala obrazům příšerných událostí odehrávajících se na území, jež tehdy koneckonců bylo součástí její vlasti. Lhostejnost ze strany cizinců, k nimž byla tak shovívavá, byla rovněž důsledkem pocitu, že v dané věci nelze nic udělat. Její neochota věnovat pozornost varovným obrazům nedaleké války byla výrazem bezmoci a strachu.
Kniha čítá devět esejů, které se od historicky prvních válečných obrazů dostávají přes válečnou žurnalistiku až k moderním televizním novinám. Pracuje s esejemi týkajících se válečné tématiky – např. Tři guineje V. Woolf – , vysvětluje myšlenky na konkrétních obrazech či fotografiích a systematicky tak poskytuje ucelený výklad vývoje těchto obrazů.
Hodnotím velmi pozitivně. Obecně mi připadá, že čím privilegovanějšími se stáváme, tím více ztrácíme schopnost kritického myšlení a necháváme se manipulovat. Právě proto jsou publikace jako je tato tak důležité. Vyzývají čtenáře k zapojení svých mozkových závitů a staví je mimo jejich komfortní zónu: nutí je ke střetu s realitou. Paní Sontag splnila má očekávání a v budoucnu si určitě plánuji přečíst další její práce. Jediné co bych vytknul je absence obrazových příloh: v textu totiž hovoří o konkrétních dílech, avšak ne vždy čtenář ví, jak dílo vypadá, a ne vždy se mu podaří snímek na internetu vyhledat.
V českém překladu je kniha pouze v jediném vydání: SONTAG, Susan. S bolestí druhých před očima. Přeložil Petr Fantys. Praha: Paseka, 2011. ISBN 978-80-7432-092-7.
lidlbaby's review against another edition
adventurous
dark
emotional
hopeful
informative
reflective
fast-paced
4.5