Scan barcode
A review by elesme99
Vládci popela by Scott Reintgen
3.0
Následující recenze je bez spoilerů, takže pokračujte klidně i vy, kdo jste ještě nečetl (ale nebude to asi úplně pozitivní, tak s tím počítejte)!
Koukám, že jdu tentokrát proti proudu. Nemyslím si, že by Vládci popela byla úplně špatná knížka, ale mě to prostě nijak neuchvátilo.
Začalo to dobře, nápad mi přišel zajímavý, těšila jsem se na nový svět a jeho zákonitosti. Z nějakého důvodu mě velmi překvapilo všudypřítomné využívání technologií včetně jakýchsi sociálních sítí (nevím proč, prostě mě to zaskočilo, ale pak mě to nadchlo a byla jsem zvědavá, jak velkou roli bude tahle stránka světa hrát, hlavně, co se týče třeba Pippy).
Kapitoly byly poměrně krátké, styl vyprávění jednoduchý (na mě sice možná až moc), ale zase se to hezky svižně četlo, což knize dle mého opravdu pomohlo. Jinak bych ji možná ani nedočetla. Příběh ani postavy mě prostě nedokázaly zaujmout. Nebylo to špatné, nic mě vyloženě neštvalo, ale nijak jsem se o hlavní hrdiny nebála, ani jim nefandila, necítila jsem k nim prostě nic. Ani k jejich koním a to je, alespoň pro mě, velký nedostatek.
Obálka je nádherná a přiznejme si - koně, kteří znovu a znovu umírají, jen aby se další den znovu zrodili v plamenech zažehnutých vycházejícím sluncem?! Naprosto cool koncept! Bohužel, polovina knihy uběhne a fénixové se na scéně objeví maximalně 2x-3x a ani tehdy nejsou hlavní hvězdou. A o mnoho se to nezlepší ani později. Jako koňačku, která po téhle knize sáhla hlavně kvůli fénixům, mě vážně zklamalo, že příběh vlastně vůbec není o nich. Spíš tam tak nějak jsou, ale stejně dobře by tam mohlo být jakékoli jiné zvíře... nebo i neživý objekt. Vůbec jsme se nedozvěděli, jaký mají jednotliví hrdinové ke svým koním vztah, jaký vztah k nim má společnost, jaký původ tahle fantastická zvířata mají, je pro jezdce těžké nechat je každý den umřít, kolik si toho fénixové pamatují z předchozích životů... Prostě ani po přečtení o nich nevím téměř nic. A je to škoda.
Překvapilo mě, že se cesty hlavních hrdinů příliš neproplétali. Každý měl takovou svou vlastní linku, který sice nebyla sama o sobě marná, ale vzhledem k jejich vzájemným odlišnostem jsem byla zvědavá, co na sebe navzájem budou říkat... ale to jsem se taky v podstatě nedozvěděla.
Já nevím. Celé mi to přišlo jako hodně dlouhý úvod k složitému světu a spoustě dějových linek, které byly spíš naznačené než pořádně prozkoumané a to je na 300 stránek pro mě málo.
Od začátku mi jsem z toho cítila Hunger Games vibes, takže bych to asi doporučila lidem, kterým se líbila tahle série. Asi to bylo hlavně kvůli tématům rebelů a přístupu věřejnosti k Dostihu jako k obrovské drsné show, i když to bylo o dost umírněnější než Hunger Games (ale třeba překvapí druhý díl, rozhodně to vypadá na mnoho krvavých střetů).
Ale pokud si přejete spíš napínavý, originální příběh o koních (a ne jen s koňmi) 100% doporučuju knihu Ve znamení štíra. Mytologie místního plemene koní je nedílnou součástí děje, příběh obestírá atmosféra tajemna, závod je právě díky koním troufám si říct mnohem nebezpečnější než zde a postavy jsem si zamilovala od samého začátku (i když jsem jim občas měla chuť zakroutit krkem - ale v dobrém, takovým tím způsobem, že se o ně bojíte, ale v skrytu je obdivujete a nedočkavě sledujete, co bude dál).
Koukám, že jdu tentokrát proti proudu. Nemyslím si, že by Vládci popela byla úplně špatná knížka, ale mě to prostě nijak neuchvátilo.
Začalo to dobře, nápad mi přišel zajímavý, těšila jsem se na nový svět a jeho zákonitosti. Z nějakého důvodu mě velmi překvapilo všudypřítomné využívání technologií včetně jakýchsi sociálních sítí (nevím proč, prostě mě to zaskočilo, ale pak mě to nadchlo a byla jsem zvědavá, jak velkou roli bude tahle stránka světa hrát, hlavně, co se týče třeba Pippy).
Kapitoly byly poměrně krátké, styl vyprávění jednoduchý (na mě sice možná až moc), ale zase se to hezky svižně četlo, což knize dle mého opravdu pomohlo. Jinak bych ji možná ani nedočetla. Příběh ani postavy mě prostě nedokázaly zaujmout. Nebylo to špatné, nic mě vyloženě neštvalo, ale nijak jsem se o hlavní hrdiny nebála, ani jim nefandila, necítila jsem k nim prostě nic. Ani k jejich koním a to je, alespoň pro mě, velký nedostatek.
Obálka je nádherná a přiznejme si - koně, kteří znovu a znovu umírají, jen aby se další den znovu zrodili v plamenech zažehnutých vycházejícím sluncem?! Naprosto cool koncept! Bohužel, polovina knihy uběhne a fénixové se na scéně objeví maximalně 2x-3x a ani tehdy nejsou hlavní hvězdou. A o mnoho se to nezlepší ani později. Jako koňačku, která po téhle knize sáhla hlavně kvůli fénixům, mě vážně zklamalo, že příběh vlastně vůbec není o nich. Spíš tam tak nějak jsou, ale stejně dobře by tam mohlo být jakékoli jiné zvíře... nebo i neživý objekt. Vůbec jsme se nedozvěděli, jaký mají jednotliví hrdinové ke svým koním vztah, jaký vztah k nim má společnost, jaký původ tahle fantastická zvířata mají, je pro jezdce těžké nechat je každý den umřít, kolik si toho fénixové pamatují z předchozích životů... Prostě ani po přečtení o nich nevím téměř nic. A je to škoda.
Překvapilo mě, že se cesty hlavních hrdinů příliš neproplétali. Každý měl takovou svou vlastní linku, který sice nebyla sama o sobě marná, ale vzhledem k jejich vzájemným odlišnostem jsem byla zvědavá, co na sebe navzájem budou říkat... ale to jsem se taky v podstatě nedozvěděla.
Já nevím. Celé mi to přišlo jako hodně dlouhý úvod k složitému světu a spoustě dějových linek, které byly spíš naznačené než pořádně prozkoumané a to je na 300 stránek pro mě málo.
Od začátku mi jsem z toho cítila Hunger Games vibes, takže bych to asi doporučila lidem, kterým se líbila tahle série. Asi to bylo hlavně kvůli tématům rebelů a přístupu věřejnosti k Dostihu jako k obrovské drsné show, i když to bylo o dost umírněnější než Hunger Games (ale třeba překvapí druhý díl, rozhodně to vypadá na mnoho krvavých střetů).
Ale pokud si přejete spíš napínavý, originální příběh o koních (a ne jen s koňmi) 100% doporučuju knihu Ve znamení štíra. Mytologie místního plemene koní je nedílnou součástí děje, příběh obestírá atmosféra tajemna, závod je právě díky koním troufám si říct mnohem nebezpečnější než zde a postavy jsem si zamilovala od samého začátku (i když jsem jim občas měla chuť zakroutit krkem - ale v dobrém, takovým tím způsobem, že se o ně bojíte, ale v skrytu je obdivujete a nedočkavě sledujete, co bude dál).