The design and UX isn't done, Rob and Abbie, okkurrrr! 😌
A review by bill369
Čekárny mého života by Lenka Reinerová
15
Co je vlastně čekání? Stav, do kterého se člověk dostane, který si někdy sám zvolí, který je mu ovšem často skutečně a naprosto vnucen. Čekání je něco zcela jiného než očekávání. Čekáme na někoho, na dopravní prostředek, na zprávu. Avšak očekáváme událost, změnu v životě. Víme, že náš pobyt zde má začátek, ale také konec. Konec, po kterém už nenásleduje nic. To neočekáváme. Víme o tom, nemůžeme to změnit, musíme se s tím smířit. ¨
43
Cestování je stále dobrodružnější a ještě rychlejší – ale čekat se při něm musí pořád.
71
Víme: Všechny nás čeká nevyhnutelný konec. Ale až do té doby můžeme vlastní život spoluvytvářet, můžeme se snažit, abychom mu dali smysl. Jsme s to pociťovat ve svých dnech vzestupy a pády, můžeme se podílet na událostech ve světě a dobře přitom vědět, že jsme jen zrnko v nekonečném oceánu lidstva. Právě to ale je, jak si myslím já, nanejvýš uklidňující. Zrnko? Budiž. Ale dovedeme svůj čas trávit vědomě, užívat sílu a energii v té míře, jak je to každému z nás dáno. Pro mě má tohle vědomí takový význam a je tak povzbuzující, že jsem se dokonce přistihla při této šílené úvaze: A co budu dělat, až umřu? Nesmyslná myšlenka? Kdo ví. Rozhodně útěšná a vzpružující. Neboť takhle člověk nečeká na definitivní konec, nýbrž na vysněnou možnost nějakého neznámého, bezpochyby naprosto jiného začátku.
Co je vlastně čekání? Stav, do kterého se člověk dostane, který si někdy sám zvolí, který je mu ovšem často skutečně a naprosto vnucen. Čekání je něco zcela jiného než očekávání. Čekáme na někoho, na dopravní prostředek, na zprávu. Avšak očekáváme událost, změnu v životě. Víme, že náš pobyt zde má začátek, ale také konec. Konec, po kterém už nenásleduje nic. To neočekáváme. Víme o tom, nemůžeme to změnit, musíme se s tím smířit. ¨
43
Cestování je stále dobrodružnější a ještě rychlejší – ale čekat se při něm musí pořád.
71
Víme: Všechny nás čeká nevyhnutelný konec. Ale až do té doby můžeme vlastní život spoluvytvářet, můžeme se snažit, abychom mu dali smysl. Jsme s to pociťovat ve svých dnech vzestupy a pády, můžeme se podílet na událostech ve světě a dobře přitom vědět, že jsme jen zrnko v nekonečném oceánu lidstva. Právě to ale je, jak si myslím já, nanejvýš uklidňující. Zrnko? Budiž. Ale dovedeme svůj čas trávit vědomě, užívat sílu a energii v té míře, jak je to každému z nás dáno. Pro mě má tohle vědomí takový význam a je tak povzbuzující, že jsem se dokonce přistihla při této šílené úvaze: A co budu dělat, až umřu? Nesmyslná myšlenka? Kdo ví. Rozhodně útěšná a vzpružující. Neboť takhle člověk nečeká na definitivní konec, nýbrž na vysněnou možnost nějakého neznámého, bezpochyby naprosto jiného začátku.