bill369's reviews
173 reviews
Způsoby vidění by John Berger
9
Minulost nikdy nečeká na to, aby byla objevena a poznána sama o sobě. Historie vždy utváří vztah mezi přítomností a její minulostí. Následkem toho vede strach ze současnosti k zatemňování minulosti. Minulost neslouží k tomu, abychom se v ní zabydleli, ale je zdrojem poznatků, na jejichž základě jednáme. Kulturní zatemňování minulosti s sebou přináší dvojnásobnou ztrátu. Umělecká díla jsou tak zbytečně znepřístuňována a minulost nám nabízí méně poznatků, které bychom mohli prakticky uplatnit.
131
Nekonečná přítomnost pracovních hodin postrádajících smysl je „vyvažována“ vysněnou budoucností, v níž imaginární činorodost nahrazuje nečinnost daného okamžiku. Pasivní pracovník se ve svém snění stává podnikavým konzumentem. Pracující já závidí tomu spotřebnímu.
Minulost nikdy nečeká na to, aby byla objevena a poznána sama o sobě. Historie vždy utváří vztah mezi přítomností a její minulostí. Následkem toho vede strach ze současnosti k zatemňování minulosti. Minulost neslouží k tomu, abychom se v ní zabydleli, ale je zdrojem poznatků, na jejichž základě jednáme. Kulturní zatemňování minulosti s sebou přináší dvojnásobnou ztrátu. Umělecká díla jsou tak zbytečně znepřístuňována a minulost nám nabízí méně poznatků, které bychom mohli prakticky uplatnit.
131
Nekonečná přítomnost pracovních hodin postrádajících smysl je „vyvažována“ vysněnou budoucností, v níž imaginární činorodost nahrazuje nečinnost daného okamžiku. Pasivní pracovník se ve svém snění stává podnikavým konzumentem. Pracující já závidí tomu spotřebnímu.
Nuda v Čechách by Alexandr Kliment
62
Zdálo se ti, že tvůj jazyk vstupuje do říše svobody, která není vymezena žádnou nutností, ale opsána láskou. A zatím přešlapuješ v konvenci.
80
Smysly pracují za nás. Říkáš, že čára je nekonečné množství bodů? Láska je nekonečná množství počitků.
95
„Zvláštní, svůdné pokušení cítím — žít, být, existovat a víc nic,“ řekl jsem já.
109
Víno je studené a blýská. Podávali jsme si společnou sklenici a dlouho jsme mlčeli. Potom Jarmila řekla:
„Kdyby to víno vědělo, jak nám chutná. Moc bych mu to přála.“
120
A já jsem těsně před rozpadem, ale ještě ne tak na zhroucení, byl zrovna dost nešťastný, ačkoli jsem na malé zastávce jedl švestky s vlastní ženou, a nemělo by být omylu. Všiml sis? Švestka chutná stejně, ať je ti dobře nebo zle. Je to tak netečné. Je to proto méně krásné?
Zdálo se ti, že tvůj jazyk vstupuje do říše svobody, která není vymezena žádnou nutností, ale opsána láskou. A zatím přešlapuješ v konvenci.
80
Smysly pracují za nás. Říkáš, že čára je nekonečné množství bodů? Láska je nekonečná množství počitků.
95
„Zvláštní, svůdné pokušení cítím — žít, být, existovat a víc nic,“ řekl jsem já.
109
Víno je studené a blýská. Podávali jsme si společnou sklenici a dlouho jsme mlčeli. Potom Jarmila řekla:
„Kdyby to víno vědělo, jak nám chutná. Moc bych mu to přála.“
120
A já jsem těsně před rozpadem, ale ještě ne tak na zhroucení, byl zrovna dost nešťastný, ačkoli jsem na malé zastávce jedl švestky s vlastní ženou, a nemělo by být omylu. Všiml sis? Švestka chutná stejně, ať je ti dobře nebo zle. Je to tak netečné. Je to proto méně krásné?
Nadja by André Breton
10
Bude to asi zvláště případ Nadji, vzhledem k jednomu ze dvou hlavních „antiliterárních“ imperativů, jimiž se tato kniha řídí; podobně jako má bohatý fotografický materiál za úkol vyloučit veškerou popisnost – odsouzenou jako neúčinnou v Manifestu surrealismu –, odráží zase tón sdělení tón lékařských záznamů, především neurologicko-psychiatrických, které mají tendenci zachovávat stopu všeho, co může vyplynout z prohlídky a vyslechnutí pacienta, a nezatěžovat se při podávání zprávy ani v nejmenším slohovou úpravou. Postupně si všimneme, že rozhodnutí vystříhat se jakékoli změny dokumentu převzatého „přímo ze života“ platí jak pro osobu Nadji, tak pro jiné postavy i pro mne samotného. Záměrná strohost takového způsobu psaní přispěla bezpochyby k obnovení zájmu o něj a posunula jeho úběžný bod za obvyklé hranice.
18
Nejsem přehnaným ctitelem Flauberta, když se však dovídám, že v Salambo, jak sám doznává, chtěl pouze „vyvolat dojem žluté barvy“ a v Paní Bovaryové „vytvořit něco, co by mělo barvu plísně v koutech, kde jsou sviňky“, a že všechno ostatní mu bylo docela jedno, takové záměry, vlastně mimoliterární, mi ho přibližují.
64
Řekla mi své jméno, jméno, které si vybrala: „Nadja, protože v ruštině tak začíná slovo naděje a protože je to jenom začátek.“
94
Je možné, že život potřebuje být rozluštěn jako kryptogram.
115
Nadja však byla chudá a v době, v níž žijeme, to stačí k odsouzení, jakmile se jen trochu vybočí ze stupidního zákoníku zdravého rozumu a dobrých mravů.
149
Krása bude KONVULSIVNÍ, nebo nebude.
Bude to asi zvláště případ Nadji, vzhledem k jednomu ze dvou hlavních „antiliterárních“ imperativů, jimiž se tato kniha řídí; podobně jako má bohatý fotografický materiál za úkol vyloučit veškerou popisnost – odsouzenou jako neúčinnou v Manifestu surrealismu –, odráží zase tón sdělení tón lékařských záznamů, především neurologicko-psychiatrických, které mají tendenci zachovávat stopu všeho, co může vyplynout z prohlídky a vyslechnutí pacienta, a nezatěžovat se při podávání zprávy ani v nejmenším slohovou úpravou. Postupně si všimneme, že rozhodnutí vystříhat se jakékoli změny dokumentu převzatého „přímo ze života“ platí jak pro osobu Nadji, tak pro jiné postavy i pro mne samotného. Záměrná strohost takového způsobu psaní přispěla bezpochyby k obnovení zájmu o něj a posunula jeho úběžný bod za obvyklé hranice.
18
Nejsem přehnaným ctitelem Flauberta, když se však dovídám, že v Salambo, jak sám doznává, chtěl pouze „vyvolat dojem žluté barvy“ a v Paní Bovaryové „vytvořit něco, co by mělo barvu plísně v koutech, kde jsou sviňky“, a že všechno ostatní mu bylo docela jedno, takové záměry, vlastně mimoliterární, mi ho přibližují.
64
Řekla mi své jméno, jméno, které si vybrala: „Nadja, protože v ruštině tak začíná slovo naděje a protože je to jenom začátek.“
94
Je možné, že život potřebuje být rozluštěn jako kryptogram.
115
Nadja však byla chudá a v době, v níž žijeme, to stačí k odsouzení, jakmile se jen trochu vybočí ze stupidního zákoníku zdravého rozumu a dobrých mravů.
149
Krása bude KONVULSIVNÍ, nebo nebude.
Básně noci by Vítezslav Nezval
38
Dešť padá dešť padá
z myšlenky je jen nálada
z nálady smutný dešť
a když už nepřátel není
člověk sám na sebe padá
42
– Jakou příčinu mají tvoje slova?
– Neznám příčiny a důvodu.
84
Jsi unaven
a noční vlaštovky přinášejí subtropické
klima světel
město se proměňuje v rajku
zasmušilá nálada černochů v barových dýmech
propadáš bezmyšlenkovité halucinaci
piješ noci
jak černou kávu
den prázdný šálek
stojíš jak žebrák čekající polévku
ale alkoholické panenky
prskavky jimiž nevzplaneš
propálené kalhoty
to je výsledek tvých chimér
131
V knihovně je tisíc nedočtených stránek
aniž zavřels knihu překvapil tě spánek
zájem o sto věcí vlídně utuchá
rozplývá se starost tíseň předtucha
mozek spí a srdce mechanicky bije
sen tě vede panoptikem poezie
kterou uvědomili si nemnozí
včleněn v tisíceré metamorfózy
ztrácíš zbytek staré štvané osobnosti
slavní učenci hle jak jste v spánku prostí
strážník tancuje a sloup tě zatýká
mizí všecka stará problematika
prožil osud květin vlků lvů a sobů
umíráš a ihned zase vstáváš z hrobu
malé gesto z kraje v kraj tě přenese
a tak strašně nerad probouzeje se
Dešť padá dešť padá
z myšlenky je jen nálada
z nálady smutný dešť
a když už nepřátel není
člověk sám na sebe padá
42
– Jakou příčinu mají tvoje slova?
– Neznám příčiny a důvodu.
84
Jsi unaven
a noční vlaštovky přinášejí subtropické
klima světel
město se proměňuje v rajku
zasmušilá nálada černochů v barových dýmech
propadáš bezmyšlenkovité halucinaci
piješ noci
jak černou kávu
den prázdný šálek
stojíš jak žebrák čekající polévku
ale alkoholické panenky
prskavky jimiž nevzplaneš
propálené kalhoty
to je výsledek tvých chimér
131
V knihovně je tisíc nedočtených stránek
aniž zavřels knihu překvapil tě spánek
zájem o sto věcí vlídně utuchá
rozplývá se starost tíseň předtucha
mozek spí a srdce mechanicky bije
sen tě vede panoptikem poezie
kterou uvědomili si nemnozí
včleněn v tisíceré metamorfózy
ztrácíš zbytek staré štvané osobnosti
slavní učenci hle jak jste v spánku prostí
strážník tancuje a sloup tě zatýká
mizí všecka stará problematika
prožil osud květin vlků lvů a sobů
umíráš a ihned zase vstáváš z hrobu
malé gesto z kraje v kraj tě přenese
a tak strašně nerad probouzeje se
Čekárny mého života by Lenka Reinerová
15
Co je vlastně čekání? Stav, do kterého se člověk dostane, který si někdy sám zvolí, který je mu ovšem často skutečně a naprosto vnucen. Čekání je něco zcela jiného než očekávání. Čekáme na někoho, na dopravní prostředek, na zprávu. Avšak očekáváme událost, změnu v životě. Víme, že náš pobyt zde má začátek, ale také konec. Konec, po kterém už nenásleduje nic. To neočekáváme. Víme o tom, nemůžeme to změnit, musíme se s tím smířit. ¨
43
Cestování je stále dobrodružnější a ještě rychlejší – ale čekat se při něm musí pořád.
71
Víme: Všechny nás čeká nevyhnutelný konec. Ale až do té doby můžeme vlastní život spoluvytvářet, můžeme se snažit, abychom mu dali smysl. Jsme s to pociťovat ve svých dnech vzestupy a pády, můžeme se podílet na událostech ve světě a dobře přitom vědět, že jsme jen zrnko v nekonečném oceánu lidstva. Právě to ale je, jak si myslím já, nanejvýš uklidňující. Zrnko? Budiž. Ale dovedeme svůj čas trávit vědomě, užívat sílu a energii v té míře, jak je to každému z nás dáno. Pro mě má tohle vědomí takový význam a je tak povzbuzující, že jsem se dokonce přistihla při této šílené úvaze: A co budu dělat, až umřu? Nesmyslná myšlenka? Kdo ví. Rozhodně útěšná a vzpružující. Neboť takhle člověk nečeká na definitivní konec, nýbrž na vysněnou možnost nějakého neznámého, bezpochyby naprosto jiného začátku.
Co je vlastně čekání? Stav, do kterého se člověk dostane, který si někdy sám zvolí, který je mu ovšem často skutečně a naprosto vnucen. Čekání je něco zcela jiného než očekávání. Čekáme na někoho, na dopravní prostředek, na zprávu. Avšak očekáváme událost, změnu v životě. Víme, že náš pobyt zde má začátek, ale také konec. Konec, po kterém už nenásleduje nic. To neočekáváme. Víme o tom, nemůžeme to změnit, musíme se s tím smířit. ¨
43
Cestování je stále dobrodružnější a ještě rychlejší – ale čekat se při něm musí pořád.
71
Víme: Všechny nás čeká nevyhnutelný konec. Ale až do té doby můžeme vlastní život spoluvytvářet, můžeme se snažit, abychom mu dali smysl. Jsme s to pociťovat ve svých dnech vzestupy a pády, můžeme se podílet na událostech ve světě a dobře přitom vědět, že jsme jen zrnko v nekonečném oceánu lidstva. Právě to ale je, jak si myslím já, nanejvýš uklidňující. Zrnko? Budiž. Ale dovedeme svůj čas trávit vědomě, užívat sílu a energii v té míře, jak je to každému z nás dáno. Pro mě má tohle vědomí takový význam a je tak povzbuzující, že jsem se dokonce přistihla při této šílené úvaze: A co budu dělat, až umřu? Nesmyslná myšlenka? Kdo ví. Rozhodně útěšná a vzpružující. Neboť takhle člověk nečeká na definitivní konec, nýbrž na vysněnou možnost nějakého neznámého, bezpochyby naprosto jiného začátku.
Cesta k jednoduchosti by Milena Jesenská
8
Umírněnost je však komplikovaná vlastnost a nejtěžší ctnost, poněvadž k ní patří vnitřní jistota. Od přírody však nikdo není jistým, jistota je dobytá, krásná, záslužná a vykoupená věc a patří k ní především uvědomělé a správné ocenění všech hodnot. Nabývají jí lidé, kteří se naučili ztrácet, aniž by zoufali, kteří dovedou nabývat, aniž by se přejedli a aniž by tím dobytým vycpávali díry vlastní nenasytnosti. Lidé, kteří se naučili dělit se a kteří se konečně dozvěděli, že jistota člověka nespočívá v majetku předmětných hodnot, nýbrž v majetku širokého srdce.
10–11
V tomto smyslu může každý i za svoji tvář i za svoje tělo i za výraz svých očí a za harmoničnost nebo strohost svých pohybů. Tělo je právě tak tvárné jako mozek, myšlenky a duše. A právě jako se nerodí úplně hloupí lidé, nerodí se úplně oškliví lidé. V tváři pak stojí napsáno zřetelným a viditelným písmem, jakou práci jste si dali se sebou a jaké výsledky osvětlují z vnitřku váš obličej. Dát si práci se sebou je jediné, co můžeme udělat k největšímu praktickému a současně i ideologickému, tedy k účelnému a činnému zařazení se mezi ostatní.
24
Jsou dvě možnosti života: buď přijmout svůj osud, rozhodnout a zařídit se, poznat jej a zavázat se k výhodám a nevýhodám, k štěstí i neštěstí, statečně, čestně, bez smlouvání o krejcar, velkodušně, pokorně. Anebo hledat svůj osud. Ale hledáním nejen že pozbýváš sil, času, iluzí, správné a dobré slepoty, instinktu, hledáním ztrácíš i vlastní cenu. Jsi stále chudší. To, co přijde, je vždycky horší než to, co bylo. Apak: i k hledání je zapotřebí víry a k víře snad víc sil než k životu.
27
Paříž nemůže být ani tak krásná jako moje patnáctiletá touha po ní. A neuvidím‑li ji nikdy v životě, přesto pro mne znamenala záchranu z těžkých chvil: zřítí‑li se všechno, pojedu do Paříže.
27
Není to štěstí, posadit se v neznámém městě do podzemní dráhy v nahodilé ulici (jsou tu okna, krámy, plakáty, lidé, vozy, špína) a vozit se? Jet bez cíle a s mořem času až na konečnou stanici?
30
Nevím, kdo to kdy řekl, že utrpením člověk získává na ceně, ale strašlivě lhal, ať to byl kdokoliv. Utrpení moří, hryže a deptá. Radost omývá a narovnává.
48
Bože můj, pochopme přece už jednou, že nejsou malé a velké věci. Že je jen jeden život, jeden veliký životní proud, krásný a smutný a stejně mocný u všech a všude
52
Uvědomte si však vždycky, že nemáme právo ke kritice, že nemáme právo k upřímnosti. Upřímnost je výsadou nejintimnějších přátel. Upřímnost je z nejtěžších, nejzávažnějších lidských statků, je nejhroznějším trestem, největší odměnou, nejtrpčím pokořením, nejnebezpečnější zbraní.
62
Jistě to není jen náhodou, že je tak málo činných a schopných lidí. Po všem válečném a poválečném víru, v jakémsi takémsi zdánlivém klidu a v klamné stabilitě tu najednou stojíme my všichni, jejichž mentální vývoj spadá do posledních desíti let, s bezradnou otázkou: jak žít? Naše generace dostala do kolébky místo daru energie kletbu intelektuálních rozporů. Viděli jsme, jak se zřítil starý svět. To, co je kolem nás, není svět nový. Je na nás, abychom jej vytvořili. Ale právě my jsme hluboce zasaženi duchovní katastrofou. Není možné se přetvořit k činu. Jsme jako kuličky na nakloněné ploše, řítící se ještě jen jako důsledek všeobecného zřícení, a řítíme se proto, že myšlenkově patříme ke světu, který už minul.
Umírněnost je však komplikovaná vlastnost a nejtěžší ctnost, poněvadž k ní patří vnitřní jistota. Od přírody však nikdo není jistým, jistota je dobytá, krásná, záslužná a vykoupená věc a patří k ní především uvědomělé a správné ocenění všech hodnot. Nabývají jí lidé, kteří se naučili ztrácet, aniž by zoufali, kteří dovedou nabývat, aniž by se přejedli a aniž by tím dobytým vycpávali díry vlastní nenasytnosti. Lidé, kteří se naučili dělit se a kteří se konečně dozvěděli, že jistota člověka nespočívá v majetku předmětných hodnot, nýbrž v majetku širokého srdce.
10–11
V tomto smyslu může každý i za svoji tvář i za svoje tělo i za výraz svých očí a za harmoničnost nebo strohost svých pohybů. Tělo je právě tak tvárné jako mozek, myšlenky a duše. A právě jako se nerodí úplně hloupí lidé, nerodí se úplně oškliví lidé. V tváři pak stojí napsáno zřetelným a viditelným písmem, jakou práci jste si dali se sebou a jaké výsledky osvětlují z vnitřku váš obličej. Dát si práci se sebou je jediné, co můžeme udělat k největšímu praktickému a současně i ideologickému, tedy k účelnému a činnému zařazení se mezi ostatní.
24
Jsou dvě možnosti života: buď přijmout svůj osud, rozhodnout a zařídit se, poznat jej a zavázat se k výhodám a nevýhodám, k štěstí i neštěstí, statečně, čestně, bez smlouvání o krejcar, velkodušně, pokorně. Anebo hledat svůj osud. Ale hledáním nejen že pozbýváš sil, času, iluzí, správné a dobré slepoty, instinktu, hledáním ztrácíš i vlastní cenu. Jsi stále chudší. To, co přijde, je vždycky horší než to, co bylo. Apak: i k hledání je zapotřebí víry a k víře snad víc sil než k životu.
27
Paříž nemůže být ani tak krásná jako moje patnáctiletá touha po ní. A neuvidím‑li ji nikdy v životě, přesto pro mne znamenala záchranu z těžkých chvil: zřítí‑li se všechno, pojedu do Paříže.
27
Není to štěstí, posadit se v neznámém městě do podzemní dráhy v nahodilé ulici (jsou tu okna, krámy, plakáty, lidé, vozy, špína) a vozit se? Jet bez cíle a s mořem času až na konečnou stanici?
30
Nevím, kdo to kdy řekl, že utrpením člověk získává na ceně, ale strašlivě lhal, ať to byl kdokoliv. Utrpení moří, hryže a deptá. Radost omývá a narovnává.
48
Bože můj, pochopme přece už jednou, že nejsou malé a velké věci. Že je jen jeden život, jeden veliký životní proud, krásný a smutný a stejně mocný u všech a všude
52
Uvědomte si však vždycky, že nemáme právo ke kritice, že nemáme právo k upřímnosti. Upřímnost je výsadou nejintimnějších přátel. Upřímnost je z nejtěžších, nejzávažnějších lidských statků, je nejhroznějším trestem, největší odměnou, nejtrpčím pokořením, nejnebezpečnější zbraní.
62
Jistě to není jen náhodou, že je tak málo činných a schopných lidí. Po všem válečném a poválečném víru, v jakémsi takémsi zdánlivém klidu a v klamné stabilitě tu najednou stojíme my všichni, jejichž mentální vývoj spadá do posledních desíti let, s bezradnou otázkou: jak žít? Naše generace dostala do kolébky místo daru energie kletbu intelektuálních rozporů. Viděli jsme, jak se zřítil starý svět. To, co je kolem nás, není svět nový. Je na nás, abychom jej vytvořili. Ale právě my jsme hluboce zasaženi duchovní katastrofou. Není možné se přetvořit k činu. Jsme jako kuličky na nakloněné ploše, řítící se ještě jen jako důsledek všeobecného zřícení, a řítíme se proto, že myšlenkově patříme ke světu, který už minul.
Kočka na kolejích by Josef Topol
55
Ono se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se zapomene proč.
57
VÉNA (umíněně): Já chci vědět, co dělám.
ÉVI: Fanatiku.
VÉNA: Proč ne.
ÉVI: To už je přece tak zařízený. Něco děláš sám od sebe, a něco už
je pro tebe napsaný.
VÉNA: A kdo mi to napsal, co?
ÉVI: Pámbu – co já vím!
VÉNA: To neví nikdo. Každej se jenom tváří, že to ví. Jeden druhýmu
předstírá, že to ví – a všichni dohromady vědí kulový. To je to,
co mě žere! Suveréni mě žerou.
59
VÉNA: Co vlastně chceme? (Klekne si k lavičce, složí na ni hlavu.)
Jako bysme to nevěděli.
Ticho.
ÉVI (znejistí): Tak se přestanem trápit, ne?
Ono se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu, až se zapomene proč.
57
VÉNA (umíněně): Já chci vědět, co dělám.
ÉVI: Fanatiku.
VÉNA: Proč ne.
ÉVI: To už je přece tak zařízený. Něco děláš sám od sebe, a něco už
je pro tebe napsaný.
VÉNA: A kdo mi to napsal, co?
ÉVI: Pámbu – co já vím!
VÉNA: To neví nikdo. Každej se jenom tváří, že to ví. Jeden druhýmu
předstírá, že to ví – a všichni dohromady vědí kulový. To je to,
co mě žere! Suveréni mě žerou.
59
VÉNA: Co vlastně chceme? (Klekne si k lavičce, složí na ni hlavu.)
Jako bysme to nevěděli.
Ticho.
ÉVI (znejistí): Tak se přestanem trápit, ne?
Stěhování duší by Josef Topol
challenging
emotional
reflective
sad
fast-paced
- Plot- or character-driven? Character
- Strong character development? N/A
- Loveable characters? Yes
- Diverse cast of characters? N/A
- Flaws of characters a main focus? Yes
5.0
11
Venku vidím co chci. A zvenku jsem neprůhledná. Není to ideální?
15
Den ti uteče, ani nevíš. Něco si pomyslíš a stmívá se. Zas abys lezla pod peřinu.
16
Do všeho kopali a smáli se mi. Až jsem se neudržela, vy banditi! Vím já, bez čeho se obejdu? Co je nejnutnější? To, do čeho kopáte, !je můj život!
16
Teprve jsem se probudila. V tu ránu je život samá povinnost. Pracující jdou manifestačně do práce, když nejdou zrovna manifestovat. Zatím co my, dvě důchodkyně –
Nejvíc nás baví chytat lelky. Neříkej, že si nezachytáme. Prolelkujeme někdy celé dny.
18
Jak jsem se s každým chtěla domluvit! Ať to byl, kdo byl, třeba policajt. Vysvětlit mu, proč jsem šla na červenou. Anebo u doktora. Popsat mu, kde mě zas píchlo, kde to vázne. Už to byla náplast, hojilo to. Teď všechno dělám halabala. Blbnu a ptám se, zamkla jsi? Zhaslas na záchodě? Vypnula vařič? Umyla ses? I své úspory. Teď tady teskním. Divíš se mi?
Jako bych byla duchem jinde. Popel si sypu do kompotu. Brýle nevidím, do bačkory se nevejdu, župan mi ulít.
19
Dny se mi táhnou jako kolomaz a cíl nikde žádný. Připadám si jak moucha spadlá do vody. Plavu, abych se neutopila.
25
Z čeho do večera nezmoudřím, to ráno nedohoním. S čím v noci vlezu do postele, s tím ráno vstanu.
29
Jsem normální a střízlivá. Tak střízlivá, až mě to děsí, až si říkámít zas jednou s vykolejenou myslí, nic nebrat vážně, neohlížet se, blbnout a blbnout, tralalá –!
29
Byla jsi někdy originální? Udělala jsi v životě něco, aby to zavonělo novotou? Tančila jsi, jako se tančilo. Šlapat chodník, šlapalas ho, jako ho někdo šlapal před tebou. Máš hlavu jako stěhovací vůz. Kdykoli jsi chtěla myslet, bolelo to. Byl to pud, pouhý, pouhopouhý pud, když jsi tančila nad propadlem, z kterého se šklebila smrt?
37
Hala je tmavá, nehostinná,
A přesto –
(o něco klopýtla, ale vyrovná to.)
Život je krásný, Alžběto.
Venku vidím co chci. A zvenku jsem neprůhledná. Není to ideální?
15
Den ti uteče, ani nevíš. Něco si pomyslíš a stmívá se. Zas abys lezla pod peřinu.
16
Do všeho kopali a smáli se mi. Až jsem se neudržela, vy banditi! Vím já, bez čeho se obejdu? Co je nejnutnější? To, do čeho kopáte, !je můj život!
16
Teprve jsem se probudila. V tu ránu je život samá povinnost. Pracující jdou manifestačně do práce, když nejdou zrovna manifestovat. Zatím co my, dvě důchodkyně –
Nejvíc nás baví chytat lelky. Neříkej, že si nezachytáme. Prolelkujeme někdy celé dny.
18
Jak jsem se s každým chtěla domluvit! Ať to byl, kdo byl, třeba policajt. Vysvětlit mu, proč jsem šla na červenou. Anebo u doktora. Popsat mu, kde mě zas píchlo, kde to vázne. Už to byla náplast, hojilo to. Teď všechno dělám halabala. Blbnu a ptám se, zamkla jsi? Zhaslas na záchodě? Vypnula vařič? Umyla ses? I své úspory. Teď tady teskním. Divíš se mi?
Jako bych byla duchem jinde. Popel si sypu do kompotu. Brýle nevidím, do bačkory se nevejdu, župan mi ulít.
19
Dny se mi táhnou jako kolomaz a cíl nikde žádný. Připadám si jak moucha spadlá do vody. Plavu, abych se neutopila.
25
Z čeho do večera nezmoudřím, to ráno nedohoním. S čím v noci vlezu do postele, s tím ráno vstanu.
29
Jsem normální a střízlivá. Tak střízlivá, až mě to děsí, až si říkámít zas jednou s vykolejenou myslí, nic nebrat vážně, neohlížet se, blbnout a blbnout, tralalá –!
29
Byla jsi někdy originální? Udělala jsi v životě něco, aby to zavonělo novotou? Tančila jsi, jako se tančilo. Šlapat chodník, šlapalas ho, jako ho někdo šlapal před tebou. Máš hlavu jako stěhovací vůz. Kdykoli jsi chtěla myslet, bolelo to. Byl to pud, pouhý, pouhopouhý pud, když jsi tančila nad propadlem, z kterého se šklebila smrt?
37
Hala je tmavá, nehostinná,
A přesto –
(o něco klopýtla, ale vyrovná to.)
Život je krásný, Alžběto.